Proč by software neměl mít majitele (1/2)
Dnešní okénko do světa svobodného software věnujeme otázce "intelektuálního vlastnictví", respektive vlastnictví software.
Dnešní okénko do světa svobodného software věnujeme otázce "intelektuálního vlastnictví", respektive vlastnictví software.
Digitální informační technologie usnadnily kopírování a modifikace informací. S počítači to bude snažší pro všechny.
Ne každý si však přeje, aby to bylo snazší. Systém vlastnických práv dává softwaru vlastníky, kteří se většinou snaží získat pro sebe potenciální užitek ze software, na úkor ostatní veřejnosti. Chtějí být jediní, kteří mohou kopírovat a modifikovat software, který používáme.
Systém vlastnických práv (copyright) vznikl souběžně s tiskem - technologií pro masové kopírování. Pro tyto účely byl velmi vhodný, neboť omezoval pouze velké producenty kopií. Nebral svobodu čtenářům knih. Normální čtenář, který nevlastnil tiskárnu, mohl kopírovat knihy pouze pomocí pera a inkoustu, k čemuž byli ochotni jen někteří.
Digitální technologie jsou pružnější než tiskárna: pokud je informace v digitální podobě, lze jí snadno kopírovat a sdílet ji tak s ostatními. Právě tato velká pružnost se vůbec nehodí do systému copyrightu. A to je také důvod pro neustále tvrdší opatření vlastníků, jak si vynutit vlastnická práva k software. Vezměme například následující čtyři praktiky Asociace Softwarových Vydavatelů (Software Publishers Association (SPA)):
- Masivní propaganda, která tvrdí, že je špatné porušit vlastnická práva když chcete pomoci svým přátelům.
- Naléhání, aby lidé donášeli na své spolupracovníky a kolegy.
- Razie (s pomocí policie) v kancelářích a školách, při kterých jsou lidé nuceni prokázat svou nevinu nelegálního kopírování.
- Obžaloby (vládou spojených států na popud SPA) lidí jako David LaMacchia z MIT, ne za kopírování softwaru (není obviněn z kopírování čehokoli), ale pouze za ponechání strojů pro kopírování nestřežených a za nezvládnutí cenzury jejich používání.
Všechny čtyři uvedené praktiky se podobají praktikám používaným v bývalém Sovětském Svazu, kde každá kopírka měla hlídače, který zabraňoval nelegálnímu kopírování a kde si lidé museli informace kopírovat tajně a šířit je z ruky do ruky formou samizdatu. Je tu samozřejmě rozdíl: motivy pro kontrolu informací v Sovětském Svazu byly politické; v USA je motivem zisk. Ale jsou to skutky, které nás ovlivňují, ne motivy. Jakýkoli pokus o omezení sdílení informací, jedno z jakého důvodu se tak děje, vede ke stejným metodám a stejné bezohlednosti.
Vlastníci používají několik druhů praktik, kterými se snaží obhájit své právo na kontrolu našeho používání informací:
Slovíčkaření
Vlastníci používají silná slova jako "pirátství" a "krádež", stejně jako odbornou terminologii jako "intelektuální vlastnictví" a "újma", aby veřejnosti vsugerovali zjednodušenou analogii mezi programy a fyzickými objekty.
Naše zkušenosti a intuice o vlastnictví materiálních objektů se týkají problému, zda je správné vzít daný objekt někomu. Netýkají se přímo zkopírování něčeho. Vlastníci se nás však snaží přesvědčit, abychom pro kopírování používali stejná měřítka.
Zveličování
Vlastníci tvrdí, že trpí "újmu" nebo "ekonomickou ztrátu", pokud si uživatelé sami kopírují programy. Ale kopírování nemá žádný přímý efekt na vlastníka a nepoškozuje nikoho. Vlastník může přijít o peníze pouze pokud by si člověk, který si udělal kopii, od něj jinak program koupil.
Trocha přemýšlení nás dovede k tomu, že většina takových lidí by si kopii nekoupila. I přesto vlastníci počítají své "ztráty" jako kdyby si každý takový člověk chtěl kopii skutečně koupit. To je - mírně řečeno - přehnané.
Zákon
Vlastníci často popisují současné zákony a tvrdé postihy, které nám hrozí. Za samozřejmý se v tomto případě považuje předpoklad, že současné právo odráží nezpochybnitelný obraz morálky - zároveň nám totiž vnucují názor, že je nutno brát tyto postihy jako něco přirozeně daného, za co nikdo nemůže.
Tento způsob přesvědčování však nemůže obstát před kritickým myšlením; je určen pouze pro posílení navyklých mentálních pochodů.
Je elementární, že právo nerozhoduje o dobrém a špatném. Každý Američan by měl vědět, že před čtyřiceti lety bylo v mnoha státech protiprávní, aby černý člověk seděl vpředu v autobusu; ale pouze rasista by řekl, že sezení tam je špatné.
Tento článek vznikl za přímé spolupráce s Richardem Stallmanem.
| 
Coolhousing
Anketa
